Studentské mezinárodní setkání v Řecku

Athény pohledem studentky, aneb za sluníčkem do Řecka  (Erasmus+ KA2)

 Byla neděle, 4. říjen, tři hodiny a třicet minut. Budík mi začal zvonit v nekřesťansky brzkou hodinu. Oznamoval příchod časného rána. Paradoxně jsem nebyla příliš unavená. Obléct se, nasnídat, sbalit poslední věci a vydat se na cestu do Velkých Pavlovic. Všichni jsme se sešli u gymnázia, odkud jsme se v 5 hodin vypravili do Vídně. Na poloprázdné letiště jsme dorazili s východem slunce. 

 Jak je již zvykem, po odbavení je nutné projít i bezpečnostní kontrolou příručního zavazadla. Když se má bunda uložená v plastové bedýnce pomalu sunula skrz rentgen, paní za pásem zamračeně pozorovala obrazovku. Poté mě téměř propálila tak přísným a podezíravým pohledem, že si člověk hned připadal, jako by snad pašoval drogy. Když mi přikázala, abych se ani nehnula, dokud nepřijde, v duchu jsem se začala loučit se svou nejspolehlivější bundou. Po pár minutách se mladá paní beze slova vrátila, jako bych ani neexistovala. Má bedýnka vyjela ven. Vzala jsem bundu, po očku zkontrolovala pracovnici, a když se nic nedělo, odešla jsem za ostatními.

 Na letadlo jsme nečekali příliš dlouho. Nastoupili jsme do něj půl hodiny před odletem. Bylo celkem malé, i přesto v něm téměř nikdo nebyl, což působilo zvláštním dojmem. Let trval zhruba dvě hodiny, které byly využity převážně ke spánku nebo odpočinku. Okýnko letadla nám ještě před přistáním poskytlo krásný výhled na Athény a některé z řeckých ostrovů. Hned po příletu nás na letišti zastihl všudypřítomný ruch a horký vzduch.

 Když jsme vyšli ven, čekala na nás už Stella, organizátorka našeho týdenního pobytu v Řecku. Poté, co jsme se všichni představili, nás uvítala malým dárečkem v podobě plyšové růže. Abychom se z Athén dostali do Piraeusu, museli jsme podstoupit zdlouhavou cestu autobusem. Po necelé hodině jsme vystoupili na zastávce, která byla nejblíže našemu ubytování. Abychom se dostali k hotelu Galaxy, museli jsme přejít přes několik přechodů, což bylo poněkud útrpné, jak jsem již první den zjistila. Když už se vám totiž poštěstí a po několika minutách čekání vám na přechodu zasvítí zelená, máte všehovšudy celé, neuvěřitelné 3 vteřiny, abyste se teleportovali na druhou stranu ulice. Pokud tak ale neučiníte a uvíznete uprostřed silnice, když semafor znovu ukáže červenou, ze všech stran na vás budou troubit rozčílení řidiči a místo toho, aby vás nechali projít, budete prostě muset počkat dalších pár minut, zatímco kolem vás budou projíždět auta a vy si budete připadat jako absolutní hlupáci. Ne že by se mi to třeba někdy stalo.

 Jakmile jsme dorazili do hotelu, který měl být po dobu následujícího týdne naším domovem, uložili jsme všechna zavazadla do pokojů. Poté jsme čekali na příjezd ostatních studentů a učitelů z Polska, Španělska, Turecka a Rumunska. Když jsme byli všichni, hladoví a plní očekávání, vypravili jsme se na oběd do blízké restaurace. Již po první ochutnávce řeckého jídla nám bylo jasné, že několik chodů, výtečné pokrmy a obří porce jsou zde na denním pořádku, což nás příjemně překvapilo. Po obědě jsme se i s plavkami vydali na slunečnou procházku k moři, které bylo stále docela teplé.

 Večer nás čekaly hry v parku, které nám pomohly zapamatovat si jména ostatních, více se seznámit a zlepšit naši týmovou spolupráci. Protože to byl poněkud dlouhý den, hned po večeři, kterou jsme měli po deváté hodině v hotelu, šla většina z nás spát.

 V pondělí ráno byla na programu prohlídka školy, ze které pocházeli řečtí studenti účastnící se projektu, a také první přednáška. Když jsme dorazili na místo a já vešla bránou do areálu školy, už jsem začínala tušit, že prohlídka bude více než zajímavá. Všude kolem mě se pohybovali řečtí studenti, většina se v hloučcích hlasitě bavila, jiní pokřikovali – na sebe nebo na nás. Chvílemi jsem si připadala jako v divočině, kde vás obklopuje nezkrocená zvěř a vy musíte bojovat o holý život. Škola byla přístupem studentů viditelně poznamenána. Mříže na oknech, kovové dveře, všechny stěny (včetně těch uvnitř) buď posprejované, nebo špinavé a obouchané, počmárané tabule, zničené obrazy, rozházené lavice. Abych nekřivdila, musím uznat, že spodní patro, ve kterém se nacházely odborné učebny, vypadalo mnohem lépe. Jestli

z tohoto zážitku pro mě něco vyplynulo, bylo to zjištění, jak moc si vlastně vážím naší čisté, hezké a tiché školy. 

 Hned po prohlídce jsme usedli v učebně informatiky a začala dvouhodinová přednáška na téma „Think before you Click“. V průběhu jsme se dozvěděli více o problematice sociálních sítí, komunikace přes internet a dalších rizicích plynoucích z využívání online světa. Mluvilo se také o tom, jak se těmto problémům nejlépe vyhnout nebo jak jim úplně zamezit. Poté nás čekal oběd, který byl pro nás přichystaný přímo ve společenské místnosti školy. Měli jsme na výběr z mnoha řeckých domácích pokrmů. Po jídle jsme měli možnost vidět a naučit se některé z tradičních tanců.

 Když jsme se v odpoledních hodinách rozloučili se školou, vydali jsme se do Athén na prohlídku nového muzea Akropole. Zde jsme si mohli prohlédnout archeologické nálezy a artefakty datované od řecké doby bronzové až po římské a byzantské Řecko. Hned nato nás čekal výšlap až ke chrámu Parthenon, odkud byl nepopsatelný výhled. Pohled na samotnou antickou památku byl opravdu ohromující, nicméně mírně ho kazila skutečnost, že zde právě probíhaly opravy, a proto byla z části zakrytá lešením. Protože si turisté často chtějí z Akropole odnést něco na památku, sahají nejčastěji po malých kamíncích válejících se na slunci. Proto nebylo překvapující, že se v blízkosti chrámu kromě velkých pytlů plných horniny nacházelo také několik hlídačů s píšťalkami na krku, připravených okamžitě zasáhnout, pokud by se někdo rozhodl pár kamínků uzmout. Zpět do hotelu jsme dorazili značně vyčerpaní, nicméně plní krásných zážitků.

 Po úterní snídani nás opět čekal výlet do Athén, tentokrát však do Utech-Lab, moderního technologického centra zaměřeného na kreativní aktivity. Zde jsme si nejdříve vyslechli zajímavou přednášku o historii animace a způsobech její tvorby. Poté jsme se s pomocí fotografky pustili do vytváření série snímků, z nichž byla nakonec sestavena krátká animace nás všech. V centru jsme se také dozvěděli o principu fungování 3D tiskáren a zkusili jsme si v jednoduchém programu vytvořit náš vlastní návrh k tisku. Nakonec jsme měli i možnost vidět 3D tiskárnu v akci a prohlédnout si některé z výsledných produktů. V budově se nacházelo planetárium, a proto jsme se hned po tvoření šli podívat na krátký film o Zemi.

 Na oběd jsme se vrátili do hotelu Galaxy. Večer jsme se vydali na procházku do historického centra poblíž Akropole. Atmosféru podtrhovala hudba linoucí se z tradičního řeckého hudebního nástroje „bouzuki“, která se občas ozývala ulicemi. Po západu slunce jsme povečeřeli v restauraci, ze které se nám naskytl nezapomenutelný panoramatický výhled na noční Akropolis. V této restauraci umístěné na střeše jsem také poprvé za celou dobu mého pobytu v Řecku dostala pomerančový džus, který nebyl z kartónové krabice, nýbrž z pravých čerstvých mačkaných pomerančů. Už jen z tohoto důvodu jsem tento večer ohodnotila jako veskrze příjemný zážitek.

 Středeční dopoledne bylo vyplněno přednáškou v prostorách školy. Tentokrát jsme se seznamovali s online aplikací Scratch, díky které jsme měli možnost vyzkoušet jednoduché programování. Vytvořili jsme si klasické malování, jehož funkčnost jsme si hned mohli zkusit na tabletu. Po obědě nás čekala prohlídka fotbalového muzea a také stadionu s pečlivě udržovaným trávníkem a sedadly pro více než 32 tisíc lidí. Dostali jsme se i do šaten hráčů, které zaujaly novodobým designem a luxusem, což byl pro mnohé velký zážitek. Večer jsme navštívili městské divadlo, seznámili jsme se s jeho historií a krátce se nám také vyskytl pohled na herce, kteří právě na dřevěných prknech za doprovodu hudby nacvičovali balet. Na večeři jsme se vrátili zpět do hotelu.

 Ve čtvrtek jsme se opět vydali do školy, kde jsme v rámci poslední přednášky zdokonalovali naše schopnosti v programu Scratch. Také jsme si vyzkoušeli práci ve Photoshopu. Výsledkem byly karikatury našich obličejů, které jsme vytvořily z dříve zaslaných fotek. Nakonec k nám promluvil ředitel školy a každý dostal dárkovou tašku, která obsahovala upomínkové předměty – například knihu o řeckém umění nebo tričko s naším jménem napsaným řeckou abecedou. Po přednášce jsme se ještě účastnily pohovoru s polským

koordinátorem projektu Gregorym a hodnotili jsme uplynulý týden. Obědvali jsme v hotelu. Po jídle následovalo zhruba hodinové volno, které jsem využila především ke spánku. Večer nás pak čekalo předávání certifikátů, focení a rozlučková večeře s ostatními.

 V pátek jsme se vydali na náš poslední výlet – na ostrov Aegina. Dopravili jsme se na něj trajektem. Bylo krásné slunečné počasí, a proto i samotná hodinová plavba byla hezkým zážitkem. Dopoledne jsme strávili prohlídkou dvou památek. Nejdříve jsme navštívili chrám Aphaia, který zdánlivě připomínal menší a rozbořenější verzi Parthenonu, a poté rozlehlý klášter sv. Nektaria. Cestou autobusem jsme měli možnost prohlédnout si malebnou exotickou krajinu a malé vilky či domky stojící podél cesty. Odpoledne jsme využili k procházce po městě, nákupu suvenýrů a pistácií, které zde byly vyhlášenou specialitou, což nás po menší ochutnávce vůbec nepřekvapovalo. Jakmile jsme se vrátili zpět do hotelu, čekala nás už pouze večeře, proto jsme zbylý čas využili k balení zavazadel a rozloučení s ostatními.

 Sobotní ráno bylo poněkud krušné. Budík mi zvonil 3:30. Odložila jsem ho jen asi šestkrát. I po pár hodinách spánku jsem měla pocit, jako bych probděla několik dní v kuse. I přesto jsem se začínala těšit na cestu domů. Na tak brzkou ranní hodinu bylo venku poměrně teplo. Lidé chodili v krátkých rukávech, popřípadě tenkých mikinách. Jakmile jsme se rozloučili s hotelem, vydali jsme se na zastávku, odkud jsme jeli autobusem na letiště. Náš let byl o čtvrt hodiny opožděn, nicméně úspěšně jsme vzlétli a absolvovali dvouhodinovou cestu do Vídně. Už při vystoupení z letadla nás ovanul studený vítr. V tu chvíli jsem byla zcela přesvědčená, že se ze mě do dvou vteřin stane jeden velký ledový kvádr. Byl to teplotní šok. 

 Do Velkých Pavlovic jsme dorazili o pár hodin později. Nebe bylo sychravé a zatažené, bez sebemenšího náznaku hřejivého slunce. Chladivý vzduch voněl po přibližujících se Vánocích a já se v zimní bundě nezastavitelně třásla. I přesto jsem byla ráda, že jsem konečně zase doma. U gymnázia nás přivítal pan ředitel a zkontroloval, zda jsme všichni v pořádku.